Toto je povídka, která se bude líbit mému spolužákovi...:D:D Bych mut o měla asi říct co?:D
Stěhujeme se. A já musím nést miliony beden. Naštěstí jich nejsou miliony, ale asi deset. Stěhujeme se z jediného důvodu. Mamka se vdala. Umřel mi táta. Na rakovinu plic. Moc kouříl. A vdala se za docela slušného chlapa. Ale jeho syn je naprosto příšerný. Já křesťanka a on satanista. Pomoc. A ještě máme pokoje vedle sebe. Naštěstí jsem si ho mohla vyzdobit jak jsem chtěla já. Dvě k sobě rovnoběžné stěny jsou tmavě zelené a ty zbývající jsou tmavě hnědé. Strop je bílý. Aspoň že je mamčin současný manžel (Carl Finnigan) bohatý. Jinak bych to nepřežila. Nebo spíš přežila, ale stěží. Nebo spíš takto. Nebudu zlá.
"Wille! Běž pomoct Tiffany!" křikl Carl po svém synovi, který si právě nazouval svoje mohutné kanady, kterými mi nejednou šlápl na nohu.
"Jsem Any!" jednovatě jsem na něj sykla. Nesnáším, když mi někdo říká Tiffany nebo Tiff. Je to odporné jméno. Ale je aspoň trochu vznešené. Vlastně celé moje jméno je vznešené. Tiffany Charlotta Elozabeth Thirt. To Thirt není jakože třetí, ale je to příjmení, které jsem si chtěla nechat. Nechci se jmenovat Finniganová. Nesedělo by to ke mně.
"Proč bych jí měl pomáhat?" Will zvedl hlavu (plnou černých hustých vlasů) od šněrování svých tkaniček.
"Protože jsem to řekl." Pobídl ho Carl.
"Ale to je dobré Carle. My si s tím poradíme." Zčervenala mamka. Vždycky, když mamce někdo chce pomoct, tak zčervená. A to pak vypadá dost divně. Hodně to kontrastuje s jejími zrzatými vlasy. I já jsem zrzka. S pihami a zelenýma očima zakryté tlustými skly mých pětidioptriových brýlí. A až moc vychrtlá. Vypadám tak na 11 a ne na 17. I velikostí. 151 cm. Trošku málo. Zato Will vypadá na 30-ti letého chlapa. Má fakt hodně dlouhé vlasy. Delší jak já. Asi po pas. Já je mám něco málo pod prsa (které pomaličku ani nejsou vidět). A ještě k tomu je vysoký a má odporně uhrančivé oči. Asi to bude tím, že nosí červené kontaktní čočky. Občas si říkám, jestli to není protisatanistické se podobat ďáblu.
"Ale prd. Wille! Pohni!" Will si došněroval tkaničky a otráveně šel k dodávce. Popadl jednu z beden a vynesl ji nahoru. Já jsem měla práci s donesením do předsíně. A on nesl jednu krabici po druhé. Když už jsme všechny krabice vynesli, tak jsem si začala vyskládávat své věci do skříní (které jsme přistěhovali už včera). Oblečení mám docela dost. Hodně mám po mamce. Je taky maličká. Ale přece jenom po porodu tří dětí má tučnější postavu (mám ještě dva bráchy bydlící v Německu). Když jsem si naskládala věci do skříní, plyšáky si naskládala na poličku, plakáty si pověsila na zdi, na stůl si položila fotky všech rodinných příslušníků (kromě Carla a Willa, ti se ještě musí osvědčit jako dobří členové rodiny). Od bratrů po všech pět psů. Z nich už máme jenom dva. První byl Rex. Takový malý bígl. Druhý byl Freddy. Velký vlkodav. Třetí byl můj milovaný Liam. Velký žíhaný boxer. A ti dva jsou Oskar a Jack. Zase jsme se vrátili k vlkodavům.
"Any! Pojď mi pomoct!" křikla na mě máma.
"Kde jsi?!" křikla jsem jí jako odpověď.
"V koupelně!" teď už dost zoufale. Vběhla jsem do koupelny, kde mamka zápasila s poličkou, která byla nebezpečně posunující se dolů. Rychle jsem z ní sundala všechny kelímky, pasty, gely a různý serepatičky, co si tam mamka našantročila.
"Cos dělala?" vyděšeně jsem se na ni podívala.
"Ale. Uklouzla jsem po vodě a zachytla jsem se o poličku. Nejdřív se to zdálo jako dobré, ale pak se začala sunout dolů a je moc těžká na to, aby se dala zachytit. Běž ke Carlovi a řekni, že máme v koupelně malý problém. Měl by být někde v zahradě. Říkal, že tak cosi potřebuje dodělat." Utíkala jsem do zahrady a křikla na Carla:
"Carle! Máš mamce pomoct do koupelny!" a pak už jsem jenom viděla utíkajícího Carla. Šla jsem opět do pokoje a zapojovala si počítač. Koupila jsem si příručku k zapojení počítače. Carl se v tomto nevyzná (a při tom pracuje v Microsoftu), mamka už vůbec nepřipadá v úvahu a Will…no to radši nebudu riskovat. Tento drátek by se měl zapojit k tiskárně a srčit do USB. Jak mám vědět, co to je USB? Naštěstí tak jsou obrázky. Tato knížka je pro lemply jako jsem já. A mám tiskárnu. Potom moje domácí kino (jelikož jsem závislá na hudbě, tak jsem si řekla o domácí kino). To už jsem jednou zapojovala. Je to všechno pospojované k sobě. Stačí jenom rozmístit, strčit do elektřiny a pak do počítače. Jeden reprák na stůl, druhý taky, třetí jsem ošemetně přibila na zeď, stejně jako čtvrtý, ale s pátým jsem si nevěděla rady. Asi si ho zavěsím do stropu. Aspoň budu originální. Basák na zem. Teď je nařadě hlavní cosi, co neumím vyslovit. Do pokoje mi vtrhl Will.
"Co děláš?" Will patří mezi zvědavé lidi. Možná až moc zvědavé.
"Zapojuju hlavní něco, co neumím vyslovit." Byla jsem obklopena spletí srátů a vedle mě se válela knížka pro lemply.
"Ukaž." Vzal pár drátků a srčil je do počítače. Pak vzal další a další a těch ubývalo. Pak zapnul počítač, cosi naklikal a bylo to.
"Zadej heslo." Naťukala jsem heslo a on mi tam zase něco dělal. Antivirový systém, internet, tiskárna, webcam, nero a všechno takové.
"Kdy to bude?" dívala jsem se na něj jako na Boha. Nebo spíš na ďábla.
"Jenom tady něco vyzkouším a bude to." Zapnul internet, jak zjistil, že funguje, tak ho vypl. Pak dal do počítače disketu a zobrazilo se, že je tam vir.
"Proboha! Vždyť to je vir!" zděsila jsem se.
"Klikneš na uzavřít do truhly a pak klikneš na truhlu a truhlu opatříš. Je to jednoduché." Mávl rukou a odešel. Možná nebude tak špatný. Nainstalovala jsem si icq, skype, stáhla si nějakou hudbu a obrázky a hlavně Photofiltre a počítač vypnula. Musím si ještě doladit stůl.
Druhý den u snídaně jsem byla mírně překvapená. Čekala jsem, že na stole budou samé párky a salámy, ale ono tam bylo všechno. Od nízkotučných jogurtů po různé bůlky.
"Co jíš? Ať víme, co kupovat." Zeptal se mě Carl.
"Kuřecí párky, kečup, hořčice a lehce opečený toast."
"Pití?" Carl si všechno pečlivě zapisoval.
"Stoprocentní multivitamínový džus značky Bio. A ty párky jenom bio a kečup a hořčice taky." Jím bio stravou. I mamka. Naučila mě to. Nesnáší falšování.
"Už jsem ti říkala, kde najdeš ten bio obchod?" pískla mamka.
"Jo." Odpověděl bez zájmu Carl. Já jsem se podívala na to všechno a nakonec jsem nenašla nic, co by neobsahovalo miliony konverzátorů a kyselin a takových hnusů, co se dávají do jidel, aby vydržela. Tak jsem zůstala o hladu. Vzala si můj černý batoh s nápisem Punk´s not dead a vyrazila do školy. No jo, ale kde ta škola je? Stála jsem před domem a rozhlížela se po ulici. Pak jsem uviděla bandu nějakých růžových holčiček, co měly přes rameno kabelečky a vypadali dost mladě. Tak jsem se vydala za nima. A pak začalo přicházet víc a víc lidí. Všichni s batohy nebo s kabelkami. Hned šlo poznat, kdo má jakou skupinu rád, protože každý druhý měl na batohu připevněnou placku svého oblíbeného interpreta.
"Dneska má k nám do třídy přijít ta nová holka. Vyzkoušíme si ji?" uchechtla s prostřední holka. Evidentně vůdkyně party.
"Jo. Prý to je nová sestra Willa Finnigana. Toho rozkošného metalisty." Rozplývala se zrzatá holka na kraji. Ostatní holky (v pravo bruneta uprostřed blondýna a ta zrzka v levo) začaly básnit o tom, jak je sladký a jaké má krásné vlásky a já se styděla za své zrzaté vlasy. Jakmila jsem došla do školy, tak tam byl hotový blázinec. Nebo spíš lidi rozdělení do různých skupin. Jedna z těch skupin byla asi růžového původu. Evidentně do ní patřily to holky. Druhá skupina byli samí rádoby emaři a ta třetí to byli šprti. Kde jsou rockeři? A do jaké skupiny patří Will? Šla jsem chodbou se skříňkami a sledovala různé dveře. Hned, jak jsem našla druhák, tak jsem do něj s radostí vešla. Vzadu byla hrstka šprtů a dělali pravděpodobně domácí úkoly. Nebo spíš se svěřovali se svými objevy. Nebo já nevím. Zeptala jsem se jich, které místo je volné. Kudrnatá černoška mi ihned vyhověla:
"Jedno v úplně první lavici, ale to se spíš nechává pro ty, co v hodinách nedávají pozor. Pak je tu ještě místo vzadu. Ale je to kolem divných černých stvoření, co se nazjímají o nic jiného, než o to, jakou hudbu poslouchají." Obrátila oči v sloup a já si dychtivě sedla na místo vzadu. Někdo se zajímá o hudbu. Doufám, že to bude něco pořádného. Jakmile zazvonilo, tak se do třídy navalila vlna děcek. Ti, co si posedali kolem mě, tak to byli samí rockeři. Černé kožené bundy a sluchátka v uších. Nevšímali si mě. Ještěže tak.
Do třídy vešla učitelka. Nebo jsem si aspoň myslela, že to byla učitelka.
"Ve třídě máme novou žákyni. Pojď mezi nás a představ se." Usmála se. Hned, jak jsem si stoupla před tabuli, tak jsem si pořád pohrávala s rukávy mého černého svetru.
"Já jsem Tiffany Charlotta Elizabeth Thirt, ale říkejte mi spíš Any. Přistěhovala jsem se z New Yorku. Je mi 17 let." Pak jsem nevěděla, co mám dál říkat. Většinou jsem strašně ukecaná, ale dnes se mi to moc nedařilo.
"Tak nám třeba pověz něco o tvém bráchovi." Řekla ta blonďatá z těch tří růžových holčiček.
"No, já o něm nic moc nevím. Jenom, že když vám dupne na nohu svýma obrovskýma kanadama, tak to dost bolí." Začala jsem nenávidět růžovou barvu.
"Jakou hudbu posloucháš?!" křikl na mě jeden z těch rockerů.
"No, tak třeba punk, rock. Moc to nerozlišuju, ale nejvíc tyto dva styly. Ale z kapel asi tak nejradši mám Sex Pistols a Rancid." Asi jsem udělala na rockery dojem, protože přikyvovali, jakože ujdu.
"A proč jste se sem přistěhovali?" zeptala se učitelka. A už mi bylo jasné, že ji nebudumít ráda. Mluvila takovým tím všetečným tónem a předklonila se ke mně, jako kdybych byla ještě v plínkách.
"Mamka se podruhé vdala. A tak jsme se pochopitelně přestěhovali za Carlem Finniganem." Učitelka na mě mávla. Asi že si mám jít sednout.
O přestávce za mnou přišla ta blonďatá z těch růžových holek.
"Ahoj, já jsem Lilly." Zrovna jsem stála. A bylo vidět, že jsem o moc menší. Byla jsem jí po bradu. Připadala jsem si jako trpaslík. Nebo jak David a Lilly že je Goliáš.
"Ahoj." Nechápavě jsem se na ni dívala.
"Mohla by jsi dát tvému bráchovi toto?" dala mi do ruky obálku posetou pusinkama a srdíčkama. Já jsem si ji vzala a ignorantsky přikývla. Hodila jsem ji do batohu a sedla si na místo.
"Co po tobě chtěla?" zeptal se mě jeden z těch rockerů. Byl to ten, co se ptal, jakou hudbu poslouchám.
"Abych dala Williamovi dopis. Stejně to toho ignoranta nebude zajímat." Mávla jsem rukou.
"William není ignorant. Je s ním docela prdel. Hlavně když se ožerem." Uchechtl se ten rocker.
"Už vím, čím ho budu vydírat. Jak se vlastně jmenuješ?"
"Artie Kelvin." Při tom si pohrával s trsátkem, co měl pověšené na krku.
"Aha. Ty hraješ na kytaru?" pozorovala jsem trsátko.
"Jo, na elektrickou. Už asi pět let. Zítra máme zkoušku. Můžeš se jít podívat." Kousla jsem se do rtu.
"Proč mě zveš? O klucích je všeobecně známo, že je zajímají jenom prsatý, prdelatý blondýny, popřípadě brunety, co nemají jedinou vadu na kráse. Jako jsou pihy, předkus, brýle, rovnátka." On jenom pokrčil rameny.
Odcházím ze školy. Pokouším se jít za těma růžovýma kravkama. O něčem mluví.
"A ty její brýle. Má je jak spodky od skleniček." Řekla ta hlavní. Už vím, koho pomlouvají.
"Jo a ty rovnátka. A ten vytahaný svetr. A ty vlasy. Ona je vadná. A strašně malinkatá, takže bych se jí teoreticky neměla bát. Asi se bojí ona nás." Měla jsem chuť jim hlavy omlátit o stromy. A to pořádně. Už jsem si představovala, jak křičí bolestí. Uchechtla jsem se a ony se otočily. Jak panenky Barbie s automaticky se otáčejícíma hlavičkama.
"Ahoj Any." Vycenila na mě ty svoje bílé zoubky. Já jsem obrátila oči v sloup a šla na druhý chodník. A až teď jsem si uvědomila, že jsem se ztratila. A ještě k tomu máme dům skoro stejný, jak ty ostatní. Neměla jsem šnaci. Vytáhnu z kapsy mobil. A jako naschvál je vybitý. Dneska je den blbec. Už vím, jak se stávají ty trapasy v dívčích časopisech. A na jedno veliký štastí vyšel z rohu William obklopený svými kamarády. Samozřejmě všichni měli umaštěné dlouhé vlasy. Šla jsem nenápadně za nimi, ale nedorazila jsem k našemu domu, ale k baru. No super. Vím, kde je bar, ale kde je vlastní dům? To ne. Chtěla jsem se zeptat kolemjdoucích, kde bydlím, ale zapomněla jsem naši adresu. No krása. V kapse mám pár dolarů, tak bych si teoreticky mohla koupit hot dog. Ale to bych musela mít jistotu, že je všechno pečlivě vyrobeno. Super. Mám hlad a nemůžu si nic koupit. A jak mi kručí v břiše! Budu se muset obětovat, nebo zhynu hladem. A nebo druhá možnost. Najíst se listí. To už jsem jednou jedla. Ale bylo naloženo v bio oleji a k tomu bio chleba. Nemám bio olej a nemám bio chleba. A pomaličku ani nemám svůj dům.
"Hej, to je moje ségra Tiffany." A už vím, kdo mě zahlídl.
"Jsem Any." Jedovatě jsem na něj křikla.
"Co ty tady děláš?" povytáhl významně obočí, jak uviděl jak jsem se nadějně dívala na to listí.
"Sla jsem za tebou v domění, že jdeš domů, jelikož nevím, kde bydlíme. Ale místo toho jsem skončila u baru, mám hlad, mám vybitý mobil a ještě ty tady." Obrátil oči v sloup a ukázal na dům naproti. Vytáhla jsem klíčky a rozeběhla jsem se k našemu domečku. Ale kličky nepasovaly. Zazvonila jsem a hned, jak mi někdo otevřel, tak jsem se vrhla dovnitř. A pak jsem si teprve uvědomila, že jsem v cizím domě.
"Okamžitě vypadni, nebo zavolám policii!" zařvala na mě postarší paní o holi.
"Promiňte, můj nevlastní bratr mě sem poslal." Zmateně jsem vycházela. Babička za mnou zabouchla dveře hned, jak jsem překročila práh. Ani jsem jí nestačila říct, co se všechno stalo. Podívala jsem se na druhý chodník a tak se partička mého milého brášky za břicho popadala. A co nastane? Pomsta. Šla jsem za ním.
"Promiň. Náš dům je o dvě ulice dál." Řehtal se William.
"Toto ti neprojde. Kde teda bydlím? A řekni mi to. Nebo ti ustřihnu tvé krásné vlasy." Pomaličku jsem vytahovala moje klíčky s kapesním nožem, který nosím vždy po ruce. Pořád se může hodit.
"Opovaž se." Vytáhla jsem z nože nůžky.
"Jsem toho schopná. Řekni mi to, nebo ti je doopravdy ustřihnu. A jsem vážně dost nasraná. A nedělej si ze mě prdel jo?" sice jsem křesťanka, ale ne taková, jakou by si Bůh představoval.
"Dobře. Půjdeš doleva nakonec ulice, zabočíš doprava a hned zabočíš doleva do brvní ulice, kterou uvidíš. A náš dům má číslo 9." Viděla jsem strach v jeho červených očích. Je to jeden z těch machýrků, co mají strach vždy a všude. Rychlým krokem jsem šla podle jeho pokynů. Jak jsem došla domů, tak jsem se podívala do ledničky. Carl nakoupil. Udělám si pořádný bio oběd. A to tuňák s fazolemi. A k tomu stoprocentní jablkový džus. Vezmu si to na terasu. Je totiž moc hezky. A při tom si promýšlím moji pomstu. Má rád metal. Má rád svoje boty. A už to mám. Zapichnu mu do bot hřebíky. Do podrážky. Je docela vysoká. Tak to bude vykukovat jenom maličko, ale bolet to bude. Toto udělala moje nejoblíbenější hlavní hrdinka. Taková obtloustlá holka nesnášela druhou holku, tak jí do bot zapichala hřebíky. No jenom proto ne, ale to teď neřeším. A počkám si, až příjde domů. Mezitím dojím oběd a půjdu na počítač. Icq, je tam spousty mých kamarádů z bývalé školy. Všichni mi píšou, jaké to tady je. Všem odepíšu to stejné. Dělení na skupiny. Udělám se neviditelná a začnu si kreslit. Sice neumím nijak zvlášť kreslit, ale jednoduché komiksové postavičky mi jdou. Nakreslím Williama bez hlavy a sebe se spokojeným výrazem ve tváři a mačetou v ruce. Tento obrázek se mi zvlášť povedl. Vykreslím ho svými aquarellovými pastelkami. Dá to moc práce. Musím to pečlivě vykreslit a přetřít vodou, ale ne moc ani málo.
Prásknutí dveřmi. Sejdu dolů a vidím Williama, jak sedí na terase a dělá cosi s mobilem. Už předem jsem si nachystala dva hřebíky. Pořadně mu to zarazím do bot. A bude zuřit. Jdu za psy. Jsou velcí. Moc velcí. Mám je moc ráda, ale nemůžu je vodit ven na procházky oba dva, protože kdyby uviděli kočku, tak by se mnou byl amen. Jsem malá a slabá a oni jsou velcí a silní. Takže jeden mi bohatě stačí.
"Any?!" křikne na mě William. Jdu za ním.
"Co je?"
"Půjdu ven s Artiem a Jimmym. Asi je naznáš, ale Artieho bys teoreticky mohla aspoň vidět. Je z tvojí třídy." On mě chce naštvat.
"Jo znám ho. Pozval mě na zkoušku jejich kapely." Řekla jsem hrdě. Pak jsem si vzpomněla na to psaníčko od Lilly.
"Dobrý. Moc holek nezve." Chystal se vklouznout do bot.
"Něco pro tebe mám." Vyběhla jsem nahoru, zalovila v báglu a vytáhla dopis. Donesla jsem ho Williamovi.
"Přečti mi to." Pronesl bez zájmu zavazujíc si tkaničky.
"Milý Wille. Chci abys věděl, že tě moc miluji. A hodně dlouhou dobu. Sice jsme naprosto odlišní, ale mohl by jsi o mě jevit zájem. Vím, že se ti líbím. Tvoje Lilly Pinková. Ona se jmenuje ještě Pinková?" povytáhla jsem významně obočí.
"Vyhoď to. Její rodiče jí změnili příjmení. A přízpůsobila se tomu." Povytáhla jsem obočí a šla to vyhodit. Jdu nahoru. Lehnu si do postele a začnu odpočívat. Dám si budík na tři hodiny. Ať nespím moc dlouho.
♥Ahojky..!! Máš moc krásný blogísek..!! nechceš spřátelit..?? Když tak napiš na blog, byla bych mooc ráda..!! Papa♥