Nejsem si jistá, jesti to je dokonalé. Nejsem si jistá, jestli to je naprosto odporné, ale tak co už nadělám...ona ta povídka je možná moc...uspěchaná a nesmyslná, ale prostě co naděláme...:D
Nesnáším jízdu vlakem. Nesnáším New York. Ale přesto jedu vlakem do New Yorku za svojí babičkou, která je na pokraji smrti. A kdože jsem? Já jsem černošská holka z maloměsta, která moc krásy nepobrala. Rozčepýřené kudrliny, brýle bez, kterých jsem jako ryba bez vody, plochá jak žehlící prkno a pysky jak dva řízky. Kdybych aspoň byla nějak hezká, ale já musím být zrovna taková ohava, ale jedna věc je na mě dobrá. Jako každá černoška umím zpívat. Tím jsem prý neobyčejná. Ale co je mi po tom? Já stejně nebudu zpěvačkou ani kdybych se na hlavu postavila.
,,AU!´´ vyjekla jsem svým pisklavým hláskem, jelikož můj nos je po nárazu do nějakého kovu, který tady ani nemusí být, celý rudý. Další důvod proč nenávidět vlaky. A vida! New York je tady! Bágl na rameno a honem k metru. Další nesnášení hodná věc. Pořád se někdo dívá na můj obličej a moje vlasy (která se nevlezly do jednoho copu, tak jsou copy dva) . No sláva! Moje stanice je tu! A hned si to mířím na Park Street 11.
,,Babi! Jsem tady!´´ zapištěla jsem přes branku. Babička má nádherný dům. Sice patří mezi ty domy co jsou pořád jedno a to stejné, ale moje babička se vždy chce lišit.
,,Georgiano!´´ zavyla babička vystupující z domu. Teda nevypadá na to, že by měla za měsíc umřít. Nevyměnili jí složky?
,,Kolikrát jsem ti říkala, že mi máš říkat Georgio.´´ usmála jsem se na ni.
,,Pojď dovnitř. Něco jsem ti koupila.´´ celá nadšená jsem otevřela branku a vpadla do babiččina domu.
,,Mikrofon a repráky? Na co mi to bude?´´ babička je ten typ člověka co organizují i neorganizovatelné věci.
,,No, když umíš tak hezky zpívat, tak by to měl i někdo slyšet ne?´´ usmála se a dala mi ruku na ramena.
,,Babi! Kdy to tady někdo uslyší, tak nás zažaluje za rušení domácího klidu!´´ vynadala jsem jí, ale jako vždy s ironií v hlase.
,,Ale jdi ty,´´ babička mávla rukou ,,Zazpívej tu od té Red nebo Green nebo jak se jmenuje.´´
,,Tak. Pink, Family Portrait?´´ babička přikývla a já začala zpívat. Pak někdo zazvonil a já si v duchu říkala:
,,Pan Douglas nás jde zažalovat.´´
,,Kdo jste?´´ zeptala se babička nějakého obtloustlého pána.
,,Kdo to tady zpíval?´´ zeptal se pro změnu on.
,,Georgia. Moje 13-ti letá vnučka.´´ řekla pyšně.
,,Já jsem Steve Silverman. Můžu si s Georgiou promluvit?´´ babička se na mě podívala a já jí přikývla.
,,Pojďte dál. Já si jdu něco zařídit. Georgio. Zvládneš to tady?´´ já opět přikývla a pan Silverman šel dál, zatímco babička ven.
,,Georgio. Slyšela jsi jak si žijí celebrity?´´
,,No žijí si krásně. Jsou krásné a všechno umí. Proč?´´ nechápavě jsem se na něj podívala přes své brýle.
,,Chtěla by jsi takový život?´´ já pohotově přikývla ,,Tak já ti pomůžu proslavit se. Jsem manažer.´´ podal mi vizitku a já otevřela pusu dokořán.
,,Ale já nic nevím o tom jak se mám chovat a tak. Jsem jenom holka z maloměsta.´´ pořád jsem vrtěla hlavou.
,,Tím líp. Lidi zbožňují zpěváky co se nebojí ukázat co v nich je. I když jsou jen chudáci z maloměsta. Třeba taková Avril Lavigne. Holka, která si za svůj život nekoupila jediné CD a teď vidíš kde je.´´ zděsila jsem se. A hned jak pan Silverman uviděl můj pohled, tak na to zareagoval: ,,Ty ale nebudeš taková pipinka. Ty budeš rocková zpěvačka. Hodíš se na to.´´
,,Tak. Mám někdy někam přijít?´´ pípla jsem.
,,Zítra v devět ráno v Silverman´s studio.´´ napsal mi to na vizitku úhledným elegantním písmem ,,Zdržel bych se ještě, ale mám práci, ale pokud se ti má nabídka nelíbí, tak nemusíš i když tvého talentu by byla škoda.´´ odešel a babička se vrátila.
,,Tak. Bude z tebe zpěvačka.´´ rozzářila se.
,,Pomoz mi vybrat co si obleču! Ať jsem jako opravdová STAR!´´ zavyla jsem radostí a rozepla si bágl. Vytáhla jsem spoustu věcí. Jsem tady přece na měsíc, možná i na víc.
Po dlouhém a usilovném vybírání jsem si vzala černé tričko s lebkou a tmavé džíny. Není to žádné značkové, ale podle mě nejlepší co mám. Babička mi to schválila a pak jsem se šli dívat na televizi. Byla tam nějaká připitomělá soutěž, která spočívala v tom, že pět družstev musí co nejlépe napodobit vybranou skupinu. Kdo skupinu zahraje nejlépe, tak vyhrává 50 000 dolarů. Moc nás to nebavilo, protože to většinou bylo falešné kdákání, tak jsme to přepnuli na American Idol. Říkala jsem si, že nepotřebuji American Idol aby o mě stál manažer Steve Silverman. Moc se mi líbilo pomyšlení na to, že budu zpěvačka. Možná, že se neproslavím, ale budu se snažit vydat desku. Ale co když se proslavím? Budu mít vůbec nějaké soukromí? Budu mít kamarády jen proto, že jsem slavná? Kolik blogů bude mít název anti-Georgiana? To jsou otázky. Nikdo na ně nemá odpovědi. Snad za nějkou tu dobu.
,,Babi? Co když mě donutí zpívat o nějakých kravinách?´´ zeptala jsem se babičky, která usilovně posílala hlasy jedné černošce.
,,Nedej se. Prostě řekni, že nebudeš zpívat jako Paris Hilton, ale jako Georgiana Harleyová.´´ podívala se na mě přes své brýle (slepotu jsem zdědila po ní, ona měla také v mém věku 5 dioptrií) , které mnohonásobně zvětšovaly její tmavé oči. Já se na ni usmála a dívala se na běžící reklamy (už to skončilo, ale ani babičce ani mě reklamy nevadí).
,,Nová Barbie Zpěvačka. Zapneš její mikrofon a ona zpívá. Můžeš si vybrat. Rocková Barbie, Popová Barbie nebo R´n´B Barbie. Je k ní i Ken. Rockový Ken, Popový Ken a R´n´B Ken!´´ jak tato reklama skončila, tak jsme se s babičkou rozesmáli z plných plic.
,,Máš hlad? Práskni s ním! Dej si Snickers!´´ já se oblizovala až za ušima, zato babička dělala samé ,,fuj´´.
,,Ó ne! Moje nejlepší tričko! Je celé špinavé!´´ řekla jakási blondýna.
,,Zkus Persil! Podívej se na mě. Ještě před dvěma dny tady byla skvrna od čokolády.´´ řekla jakási brunetka. Pak dělali samé ,,och´´ a ,,ech´´ a ,,ich´´ a ,,ach´´ a já kroutila hlavou nad lží reklamy. Reklamy mě přestaly bavit a chtělo se mi jít spát. Převlékla jsem se do pyžama a lehla si do mojí postele. V mžiku jsem usnula.