Tato kapitola je o MÉ osobě...:P Postavy v této kapitole nejsou smyšlené. Povaha a vzhled je doopravdický...ani jména nejsou změněná...pokud to najde někdo ze třídy, tak budu mít trapas ještě dalších 50 let...:D Jo...a mimochodem...tuto povídku sjem začala psát, když jsem se dodívala na film Narušení...:)
"Nechte mě být. Má to vůbec cenu? Na hovno je celej náš svět!" to jsem já. Holka, co ve škole skočila z druhého patra a zlomila si ruku a obě nohy. Měla štěstí, že dopadla do toho listí a ne na beton. Jinak by už byla na úmrtní listině.
"Jmenuji se Barbora. Chtěla jsem skočit kvůli celýmu životu. Víte jaký to je být neoblíbená a ještě k tomu pomlouvána? Nebo aspoň si to myslím. Vždycky, když projdu kolem každého člověka, tak si o mně nemyslí moc dobré věci. Já umím odhadnout, co si myslí." V psychiatrické léčebně. Teď právě jsem. A teda nemyslím si, že bych měla být. Mám odlišný názor na náš svět. Každý jednou skončí. A je jedno jak a proč a čí vinou. Tak proč bych nemohla umřít pádem z druhého patra kvůli tomu, že jsem blázen a ještě k tomu mojí vinou? Je to nefér.
"Toto je tvá nová spolubydlící Irmo. Jidne už není místo a na jednolůžkový pokoj tě nemůžeme dát." Na posteli sedí holka s nápadnými kruhy pod očima a s několika bodanci na předloktí.
"Jak se jmenuješ?" zvedla hlavu od nějaké knížky a podívala se mi do očí. Měla v nich cosi zvláštního. Jako dva magnety.
"Barbora." Hodila jsem kufr na postel.
"Jak ti mám říkat?" založila si knížku a opřela se o zeď.
"April." Začala jsem si skládat věci do skříně. Teprve teď si uvědomuji, kolik toho mám.
"Jak jsi na to došla?" zapálila si cigaretu.
"Vyhoď to." Zastavila jsem se a probodávala ji pohledem.
"Co prosím?" povytáhla obočí a potáhla.
"Vyhoď tu cigaretu." Típla cigaretu o tyč u postele a hodila ji do koše.
"Proč jsi tady?"
"Pokus o sebevraždu." Pokračovala jsem dál ve vyskládávání si svých věcí.
"Narkomanka. Už jsem tady půl roku a nic se neděje." Vzdychla.
Neodpovídala jsem. Neměla jsem to zapotřebí.
"Líbí se ti černá?" pozorovala můj oblečení.
"Jo." Hodila jsem do skříně uplé rifle.
"Proč?" sedla si na postel a dál se na mě dívala.
"Protože." Doházela jsem poslední věci do skříně a zavřela ji. Vytáhla jsem si z batohu denník a začala si do něj sepisovat Irmu.
Irma. Narkomanka. Zrzaté vlasy s černým melírem. Nesluší jí to. Hnědé oči, které jsou jako dva magnety s nápadnými kruhy pod očima. Má potřebu se spřátelit. Nebo spíš chce udržet dobré vztahy. Podle postoje bych tipla, že je jasná sangvinička se sklony k flegmatismu.
Ke každému si píšu různé věci. Pak si to založím do složek a připisuji nové a nové. K Alexandře už mám asi pět stránek.
"Co si to tam píšeš?" přišla ke mně a podívala se mi přes rameno.
"To je moje soukromí." Zavřela jsem denník a jako malá hodka si jej zamkla.
"Asi si svoje soukromí dost chráníš." Uchechtla se.
"Nemám ráda, když se mi někdo dívá do deníku." Schovala jsem deník do nočního stolku.
"Konečně nějaká pořádná věta." Otevřela knížku, co četla, když jsem přišla a dala se do čtení. Já jsem se šla porjít po chodbách. Nebo spíš po celém našem patře, ať vím co kde je. A co je tady za lidi.
"Co tady dělá? Vždyť vypadá normálně? Asi další sebevražedkyně." Řekla holka, co vypadala ještě normálněji jak já. Možná chtěla taky spáchat sebevraždu. Kdo ví.
"Zeptej se jí." Tohoto hlasu jsem se docela lekla. Ozval se najednou zezadu.
"Proč tady jsi?" zeptala se ta normální holka.
"Nejdřív řekni, proč jsi tady ty a já pak řeknu, proč jsem tady já." Poškrábala jsem se botou po noze.
"Jsem hypochondr." Až teď jsem si všimla její napěchované kapsy.
"Cím máš tu kapsu tak napěchovanou?" upřeně jsem se dívala na kapsu.
"Kapesníčky a náplastmi. Proč jsi tady?"
"Pokus o sebevraždu."
"Jak ses chtěla zabít? A proč?"
"Vyskočila jsem z druhého patra naší školy. Nesnesla jsem ty urážky a ty pohledy mých spolužáků." Pak mi někdo zaklepal na rameno.
"Budeme kamarádky?" za mnou stála usměvavá holčička s medvídkem v ruce. Odešla jsem k televizi. Právě dávali Monka.
"Můžu za vámi?" holka, která seděla u televize se otočila. Měla propadlé tváře a hubernou rukou svírala ovladač.
"Jsem tady jenom já," prohlédla si mě od hlavy k patě. "můžeš."
Přisedla jsem si za ní. Nad televizí byly hodiny. Do konce Monka zbývalo ještě dost času.
"Jak se jmenuješ?" hypnotizovala obrazovku.
"Barbora." Občas mrkla. Docela znervózňující.
"Isobel." Trhla jsem sebou. Trochu zvláštní jméno.
"To je jméno, nebo přezdívka?" otočila se ke mně, hodila mi ovladač a šla pryč. Dobré odlákání od televize. Roztáhla jsem se na gauč.
"Kontrola!" vykřikl Honza na mě, když jsme se líbali.
"Co? Proč?" byla jsem v jeho náručí.
"Vstávej." Prudce jsem se posadila na postel a někdo mi svítil do očí.
"Co se ti zdálo?" zeptala se sestřička.
"Líbala jsem se se svým bývalým." Zase jsem si lehla a spala dál.
"Nespi, povídej mi o tom tvým bývalým." Škubala se mnou Irma.
"Jsem ovlivněná prášky na spaní." Dala jsem si peřinu na ucho.
"Ale, to přežiješ." Irma mi vzala peřinu.
"No jo. Jmenuje se Honza. Takový hnědovlasý kluk, co má vášeň v metalu a sexu. Nebyl mezi náma takový rozdíl. Já mám zas vášeň v punku a sexu. Chodili jsme spolu skoro rok. Za měsíc by to byl celej. Potom, co jsem spáchala tu sebevraždu, tak ve mně viděl jen blázna a promiskuitní krávu. Tak mě nechal." Skousla jsem si ret.
"Aha, asi nebyl moc chytrej."
"Byl. A moc. Měl výborný logický myšlení. Ale byl dislektik." Povytáhla jsem obočí.
"Tak jako myslím to tak, že byl blbej ve vzatzích. Děvkař." Usmála jsem se, vzala jí peřinu a šla spát.
"Barboro, někoho tady máš!" zakřičela na mě sestřička.
"Jo, už jdu!" zakřičela jsem za ní. Buď to bude Aďa, Andrea, Karolína, Iveta, Simča nebo někdo jiný. A byl to někdo jiný. Honza.
"Ahoj." Červená se.
"Co ty tady děláš?" vypadala jsem odporně. Mastné vlasy, pokrčené oblečení a umatlaný obličej od barev.
"Podívat se, jak si vedeš. Jsi sice moje ex, ale zajímá mě, co tady děláš." Pousmál se. Já také. Asi jsem byla dost blbá, když jsem mu řekla:
"Tak pojď. Docela je tady sranda, až na některý lidi. Třeba jedna holčička se mě zeptala, jestli budeme kamarádky. Jenom tak. A na pokoji jsem s jednou narkomankou, ale ta je docela v pohodě." Podíval se mi do očí tím svým neodolatelným pohledem, kdy jsem vždycky chtěla s mu zavěsit kolem krku a nepustit. A potom to šlo ráz naráz. Ukázala jsem mu pokoj, moji postel a tam mě položil a začal líbat. Pomaličku mi rozepínal blůzku. A já jemu kalhoty.
"Barboro? To je ten logicky inteligentní?" Irmy jsem si ani nevšimla.
"Irmo, nemůžeš jít?" mrkla jsem na ni. Ona asi pochopila a šla.
"To je ta narkomanka?" řekl při rozepínání dalšího knoflíčku.
"Jo." Pak jsme se začali zas líbat. A potom už to jelo.
"No, tak ahoj. Někdy za mnou zase přijď. A vyřiď děckám ze třídy, že nejlepší způsob, jak si zachovat zravý rozum je se zbláznit." Pousmála jsem se, on mě chytl na zadek a pravil:
"To máš z Narušení." Políbil mě a pak už šel.
"Teda Barboro, ty se nezdáš." Kroutila hlavou Irma.
"Nezdám. Jednou sebevrah a pak sexuálně náruživá." Šla jsem k telefonům a vytočila Andreino číslo.
"Andrea." Řekla ospalým hlasem.
"Tady sebevrah." Řekla jsem rozesmátě.
"Apuško! Jak se tam máš?" z pozadí se někdo ozýval.
"Tady se mám docela dobře. Byl za mnou Honza." Trapná chvíle ticha.
"Co tam dělal ten hajzl? Nemá holku, tak se chodí uspokojit k tobě."
"Dej mi ju. Já chcu taky s ňou mluvit." Ivetka. To je mi jasné.
"Asi jo, ale víš, jak to se mnou umí." Pak šramot a křik.
"Barů! Honza u tebe byl? A co? Nějaká nová praktika?" už jsem slyšela jen její smích a dva hlasy.
"Ani ne. Vše při tom nejlepším. Kdo tam všechno je?"
"Karolína, já a Andrejka. A další lidi, co neznám." Pak zase šramot.
"Tady Karolína. Někdy za tebou přijdem. Ukážeš nám všechny blázny. Včetně tebe. A můžeme?" vzdychla jsem.
"Ne, nemůžete. Holky nemůžou. To jenom kluci, aby si mohli užívat."
"Nebuď zase tak hnusně ironická. S kým jsi na pokoji?"
"S Irmou. Narkomanka. Hele, holky já budu muset končit. Ono to tady je totiž trochu omezený." Pak se ozvalo tůtání a já to položila. Nechtělo se mi nic dělat, tak jsem šla na pokoj.
"Barboro, jsou tady jakési tři holky. Hlavně nechoďte k Marii." Sestřička se na mě podívala a do byly tam Andrea, Iveta a Karolína.
"Holky!" běžela jsem k nim a objala je.
"Apuško. Jak ti tady je? Neotravují tě moc?" holky pořád setrvaly v mém objetí. Dlouho jsem je neviděla.
"Je mi tady docela dobře. Beru to jako nějaký tábor, ze kterého se brzy dostanu, pokud neudělám nějakou blbost. A těch blbostí já dělám docela dost."
"A mě maminka pustila. Říkala, že jsem už přece jenom velká holka a že bych tě měla navštívit, abys měla nějaké kamarádky tady." Dala jsem ruce zpátky k tělu.
"Komu všemu jste to řekly?" podívaly se na sebe.
"Se fakt strašně šíří. Řekla jsi to nám a my jsme si o tom povídaly. A zaslechla to Klusková a rozšířila to všude možně. Znáš ji. A rodičům se to říct musí." vydechla jsem a zavedla je do mého pokoje. Seznámila jsem je s Irmou a Isobel. Marie se zase podívala ven. Vždy, když je nějaká návštěva, tak se podívá. Má schyzofrenii a prostě se za ní nesmí. Když jsme v koupelně, tak si povídá se zrcadlem.
"To je docela komický tady. Nejlepší je asi Isobel. Je nějaká vypsychovaná." Řekla Iveta, když jsme spolu s Irmou šly ke mně na pokoj.
"Ona přišla o oba rodiče. Dostali mrtvici, když zjistili, že je anorektička. A ona toho nenechá." Potvrdila Irma.
"To je strašný. Já být ní, tak by se ze mě stal obézní člověk." A pak jsme si povídaly a povídaly, dokud se neschylovalo k večeru a byl nástup na léky. Podívaly se na moje prášky a dívaly se, jak je hltám. A potom musely jít. A já jsem chtěla být už pryč. Podle toho, co se událo, když jsem byla pryč, tak jsem chtěla hned domů.
Uplynul půlrok a za tu tady byly holky a Honza o moc víckrát, než všichni ostatní dohromady. Naši tady byli jenom jednou a to když jsem si podřezala krk. Naštěstí jsem se neřízla moc hluboko a stačili to zašít. Asi se naši stydí za to, že jsem blázen. A ségra tady byla dvakrát. Není to fér, že na mě moje rodina kašle. Ještěže mám ty moje holky a Honzu. Dostala jsem od Adi zprávu, že je celej špatnej. Pořád sedí v lacici a dívá se na tabuli. I jeho výsledky se zhoršily. Možná se mu stýská. Já nevím, ale se mnou je šťastný. Irma uznává, že je dobrej kluk, když za mnou tak moc chodí. Ale dnes to byl dost velkej šok.
"Barboro, měla bys jít ven. Někdo tady je." Vyšla jsem ven a tam celá moje třída. Dokonce i Frodl a Albrecht. Jager radši nedošel. Ještě bych se s ním dost porafala.
"Tak jak se ti vede?" kývl na mě Frodl.
"Jo, jde to. Ale ještě mě nepustí." Poklepala jsem si na krk a celou pořezanou ruku.
"Ale proč to děláš?" zeptala se Marcela.
"Nechci žít. Ty bys to měla vědět ne?" probodnula jsem ji pohledem. Ona je jedna z těch, co mě pomlouvali.
"Něco jsme ti donesli." Řekla Xeňa. Zase musela všechno zorganizovat. Aďa mi podala balíček. Rozbalila jsem jej a tam byl obrázek a obálka. Podívala jsem se na obrázek. Byla tam fotka mojí třídy. A na ní bylo napsané: "Stýská se nám. Nechceš se už konečně uzdravit?". Začaly mi téct slzy proudem. Otevřela jsem obálku a tam mi každý něco napsal. Začala jsem od vrchu. Xeňa: "Baru, buď zase ta, co dřív. Vrať se!". Vyhledala jsem Frodla: "Báro, jestli to bylo kvůli mně, tak se opravdu omlouvám.".
"To je to nejhezčí, co jste mi mohli dát." Začala jsem brečet. Nevěděla jsem, že jsme takový hezký kolektiv.
"Baru, vrať se. I Hicl chce, aby ses vrátila. Na naší škole je pusto." Podotkla Aďa a objala mě.
"Je to tak. Všichni říkají, že s tebou bylo líp." Řekl Honza a chytl mě za levou ruku. Vyhrnul rukáv a začal počítat.
"Co to děláš?" zetpal se Albrecht.
"Když jsem tady byl naposled, tak jich tady bylo 17, ale teď 19. Baru. Víš jak tě mám rád. Toto fakt nesnáším. Přestaň s tím. Podívej kolik lidí chce, abys byla s námi. A ty jsi pořád na tom mrtvém bodě." Objal mě. Já začala brečet ještě víc.
"To nejde. Nemůžu přestat." Začala jsem bulet jak želva.
"Proto jsi tady, aby ti pomohli." Řekl Mira. Nikdy jsem od něho neslyšela taková přívětivá slova.
"Já sem nepatřím. A ještě jedna holka. Byla narkomanka, ale už je vyléčená. Ostatní jedí hrozny na tapetách a myslí si, že jsou hadi. Nepochopím to." A pak se rozhovor otočil jiným směrem. Dozvěděla jsem se nové drby. Mám ráda naši třídu, ale kvůli tomu určitě nepřestanu.
"Ap. Proč to všechno děláš?" zeptala se Irma, když jsme byly na pokoji před večerkou.
"Nemůžu přestat. Už jsem ti to říkala tisíckrát." Obrátila jsem se ke zdi.
"Jsi šílená. Máš tolik kamarádů a ty musíš být pořád tady." Začaly mi téct slzy.
Tady snad nehrozí MS. Teda pokud ze sebe neuděláš "úžasnou ženu" (jsem posedlá Black Books :D
Je to pravá kůže?
Je to pravý Dickense.
Dám vám za to 200.
200 čeho?
200 liber.
Máte kožené libry?
Ne.
Chci aby se hodily k mé kožené peněžence :D:D)
Zpět k povídce :))
Jestli tedy ze sebe "úžasnou ženu" uděláš, dám ti co proto. Tahle se mi líbí asi nejvíc. Zdá se mi, že se spíš víc píšeš jaká by si chtěla být než jaká jsi.
Moje, Kájino a Ivetino chování se mi líbí :P vystihla si ho.
Jen...neidealizuješ si moc vaši třídu?:) Nevím jeslti by byli tohohle schopní.
Přepískla si chování hypochondra. Že by se tak svěřovala a vyptávala?
Pozor na překlepy...máš na ně word ne?:P
Víc z téhle kapitoly nevymáčknu, takže další :)
Happy Halloween